Krajina a návrh interiéru domu v krajině

Děti se osamostatnily a odešly od nás již před lety. Zůstali jsme s manželem sami, ale byla to promyšlená a svobodná volba. Oba jsme vyrostli ve městě a s námi i naše děti. Všechno se vyvíjelo postupně, i když mezi námi mnoho slov nikdy padat nemuselo. Stačilo gesto, pohled nebo dotyk. Ty hlučné ulice, davy lidí a neustálé změny nálad, barev a vůní se nám oběma začali skutečně protivit. Samozřejmě, argumentovali a bojovali jsme s tím, ale chyběla nám skutečná motivace – proč zůstávat v tom utopeném, uběhaném a přitom nudném městě. Dávno zvažovaným a přitom stále málo diskutovaným řešením byl venkov. Nedávno ale přišel jeho čas.

Manžel je akademickým malířem a vždycky toužil mít svůj ateliér s výhledem do krajiny. Od studentských let maloval v maličkém podkrovním bytě uprostřed města a o prostor se dělil se spolužákem. Chodila jsem za ním poměrně často, ale jeho frustrace z nevyhovujících podmínek a stísněného prostoru postupem času stále narůstala. Moje důvody odejít na venkov měly spojitost s mojí láskou ke květinám. Téměř celý život jsem se věnovala ušlechtilé pestrobarevné flóře a pěstování její křehké krásy. Z počátku jako řadová zaměstnankyně místního zahradnictví, které stálo na okraji města v právě vznikající – dnes  celkem přívětivé městské čtvrti. Strávila jsem mezi prosklenými stěnami, záhony a skvělými lidmi tvořivé a smysluplné roky a s odstupem let mohu říci, že téměř všechny byly velmi pěkné.

Osud, kousek štěstí a vytrvalá práce mi však umožnily postavit se na vlastní nohy. Stala jsem se majitelkou celkem prosperujícího květinářství s malým zahradnictvím. S jistou úlevou, ale také se smutkem a nostalgií jsem ho odevzdala do rukou dcery a pro mne zbyly již pouze jen ty květy ve váze nebo za oknem. Nakonec přišel ten den, kdy jsme se s manželem rozhodli jednou pro vždy odpoutat – od městského ruchu i od našeho starého bytu a tisíců vzpomínek

Náš nový domov – či spíše dům stojí nedaleko Brna, několik kilometrů od známého vinohradnického městečka. Koupili jsme ho již postavený, ale již při první prohlídce nám bylo jasné, že interiér bude muset projít více než pouhými kosmetickými úpravami. Myslím, že zde, v tomto místě je ten správný moment na jednu – podle mého názoru – důležitou větu našeho společného příběhu. Když jsme zůstali s naším novým domem poprvé sami, manžel stál od něho několik metrů, podíval se kolem sebe a tiše řekl: ,,Krajina místo obrazu…“ Přesně vím co měl, a to nejen v tuto chvíli na mysli.

Ten dům položený a žijící v přírodě jsme si vybrali zcela záměrně i přes to, že nás stál o dost více, než jsme původně předpokládali. Nebyl totiž obyčejným domem i když na první pohled možná tak vypadal. Nabízel každému skutečně nádherné pohledy na okolní krajinu a její půvabnou scenérii. Téměř v každém okamžiku se všechny obrazy měnily. Hrálo si s námi denní a noční světlo, nejrůznější úhly pohledu, oblaka běžící s větrem – nebo proti němu, a rovněž nevyslovené radosti a smutky. Náš dům stojí uprostřed nevýrazného kopce, který jako by se za svůj původ tak trošičku styděl. Nevysoký, ničím nehrozící, s nízkým sebevědomím a malým respektem.

Směrem na jih – proti očekávání naivního pozorovatele – se již po několika desítkách metrů prudce svažoval, dokud nesestoupil k malé říčce či většímu potoku. Pro dole stojícího diváka se voda téměř ztrácela v hustém porostu stromů a keřů. Směrem na sever se kopec zase šplhal nahoru, že se až zdálo, že jeho okraj drze a teatrálně protíná oblohu. V ranním vzduchu, při pohledu na východ je zřetelně vidět střechy vinohradnických domků-hajlochů a kousek za nimi se již rýsovala zřetelná hranice městečka. Oči obrazy vzdálených střech vždy sledovaly s vinoucí se linií cesty, která jako by se svým šedým asfaltem do romantické výbavy krajiny odmítala patřit. Část horizontu vyplňovaly vzdálené svahy Malých Karpat se siluetami modrozelených stromů – což s prvním soumrakem mnohdy působilo téměř strašidelně, ale na toto galapředstavení světla, stínů a tmy jsem si velmi rychle zvykla.

Manželova „krajina místo obrazu“ tak poskytovala našemu novému domu netušenou odvahu překročit svoji tuctovou genetickou výbavu z cihel, dřeva, kovu a skla, a nezůstat pouhým příbytkem, ale být skutečným a milovaným domovem pro srdce dvou lidí.

Tyto zvláštní a nově objevované pocity však do nás vstoupily až později, neboť – jak jsem již naznačila – náš dům potřeboval více než pouhou jednoduchou přeměnu všech svých interiérů. Z počátku jsme toho, ze všech těch dojmů a pocitů měli plnou hlavu. Tak plnou, že jsme jen pozvolna chápali, že pouhé nadšení a chuť v tomto případě stačit nebudou. Zvlášť u mne jako ženy, bylo toto zjištění více jak nemilé, neboť jak byt ve městě, tak vlastně každé moje a naše bydlení jsem zařizovala od holých stěn a prázdných podlah. Uvědomila jsem si, že tento dům vyžaduje jiný druh představivosti a má mnohem složitější nároky. Zkrátka úkolu se musela ujmout ruka profesionála a člověka, který bude naslouchat nejen nám, ale zejména našemu domu.

Navíc manžel, nervózní z tohoto pomalého, či spíše nulového postupu při zařizování interiéru, přišel jednoho dne s radikálními návrhy skutečně svobodného umělce. Prohlásil, že bychom měli dát konečně volnost prostoru, světlu a představivosti. Chcete překlad? Nezařizovat, nespekulovat, neplánovat, ale dát šanci náhodě, momentálním nápadům a inspiraci každého z nás. Je jedno, zda to bude obývací pokoj, kuchyně nebo koupelna. Po jeho neochotném upřesnění jsem nakonec pochopila, že chce vlastně jen vymalovat a interiér nechat na pospas náladám a nápadům konkrétní chvíle, jinými slovy – hlavně, že nám neprší za krk, to ostatní je nepodstatné.

Je samozřejmé, že tato jeho revoluční myšlenka byla pro mne naprosto nepřijatelná. Po pravdě, osobně bych zřejmě podlehla této manželově bohémské a bojovné náladě a přistoupila na jeho „koncept bez konceptu,“ ale vůbec jsem si nedovedla představit, jak by se v tom „uměleckém univerzálu“ pohybovaly děti, vnoučata nebo  časté návštěvy i ze zahraničí. Nezůstalo mi nic jiného, než začít pátrat po spřízněné duši bytového designéra, který by nás z tohoto interiérového labyrintu dokázal vyvést na světlo souladu.

Naštěstí netrvalo ani dlouho a získala jsem kontakt na paní Pavlínu Lipkovou ze společnosti ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy interiérů domů Brno, designový nábytek. Manžela se mi podařilo přesvědčit, že to bude ta nejlepší cesta. Argument, který ho zlomil byla mnou, ve slabší chvíli přednesená věta – maluj a nechej to na mě! Ne nebyla to moje rezignace, ani obětování sebe sama pro klid v rodině, ne skutečně ne. Věděla jsem, že oba vidíme a cítíme společně, takříkajíc na jedné vlně, takže moje volba klasických, čistých a jednoduchých linií bude dobrým řešením i pro něho. O útulném a originálním interiéru jsme přece snili již ve městě – proto s podobnou úvahou jsem i začala náš první dialog s paní Lipkovou.

Bylo velkým štěstím a vlastně i radostným poznáním, že se naše představy poměrně rychle ztotožnily. Nebylo třeba dlouhého a namáhavého pátrání, abychom dospěly ke shodě, kompromisům nebo možným alternativám. Paní Lipková s pověstným šestým ženským smyslem dokonale vytušila, co moje rodina, já osobně a zejména můj rebelantský manžel od domu v okolní půvabné krajině očekáváme. Přívětivost a otevřenost s neustále pulzujícím koloběhem svobody a volnosti. Nebudu vůbec daleko od pravdy – když nyní řeknu  že mi skutečně spadl obrovský kámen ze srdce. Přesně tak jsem si totiž představovala charakter našeho domu – jako tehdy, když jsme před ním poprvé stáli, dívali se na dům a na sebe a plni zadostiučinění mlčeli. Nechci být knižně romantická, ale tu vzácnou chvilku si uchovám hluboko a dobře schovanou.

Nyní krátce přemýšlím, kde s vyprávěním o interiéru a jeho přeměnami vlastně začít. Myslím, že to nechám tradičně na kuchyni, která byla a vždy bude tím pravým srdcem každého domu či bytu a začnu právě s ní. Pokud použiji slovo pýcha – bude to ten pravý výraz, neboť na naši proměněnou kuchyni jsme právem hrdí a pyšní. Vaříme i jíme oba velmi rádi, ale to je pouze jeden důvod. Druhým faktem je, že syn vlastní restauraci, kde dělá i šéfkuchaře. Dlouhá léta žil v zahraničí a zvládl dokonale umění špičkového kuchaře. Přiznávám, že když měl u nás vařit, tak sem-tam „brblal,“ ale vždy se nechal přesvědčit a výsledek byl vždy nepopsatelný… Navíc při samotné přeměně kuchyně věděl vždy všechny myšlenky a nápady usměrňovat tak, aby z kuchyňského prostředí bylo něco víc, než-li pouze příjemné místo pro vaření nedělního obědu.

Naše kuchyně je dostatečně prostorná, útulná a krásně světlá. Samozřejmostí je, že v každém směru je výsostně funkční a přitom velmi jednoduchá na údržbu. Dominantou celé místnosti se stal prostorný pracovní ostrůvek pokrytý žulovou deskou, která s bílou kuchyní nádherně ladí a měkce kontrastuje. Mě osobně se velmi líbí především osvětlení. Nad žulovou plochou visí jednoduché objekty z čirého skla – jakési baňky či skleněné nádoby, které šíří světlo úsporných žárovek ve velmi jemných a půvabných vlnách.

Kuchyňské skříňky zůstaly v klasickém provedení. Jsou dřevěné s jemným odstínem slonové kosti. Všechny spotřebiče jsem nechala zabudovat, takže zřetelně viditelný je pouze nerezový sporák. Dokonce i digestoř získal podobu skříňky, což celou linku tvarově a materiálově sjednotilo. Kuchyně se stala velmi kompaktním, útulným a přívětivým místem, kde se skutečně skvěle vaří, ale mnohdy ještě lépe debatuje se zády opřenými o pracovní desku.

Z tohoto velmi příjemného prostoru se dá plynule přejít do obýváku – zde se hodí malá poznámka. S manželem jsme byli vždy zamilovaní do ohně a krbu. To, co jsme si v našem původním bytě prostě nemohli dovolit, jsme naplno nechali projevit až zde, v našem novém domově. Krb se tak logicky stal, a to jednoznačně hlavním hrdinou obývacího pokoje. Je starosvětsky velký, přiměřeně vážný a obložený přírodním kamenem, který nahoře lemuje masivní dřevěná římsa.

Na nápad s plochou televizí zavěšenou přímo nad krbem přišel manžel. Když s ním za mnou poprvé přišel – smál se na celé kolo. Tvrdil, že hořící krb pod televizí je tak krásně absurdní nápad, že se určitě bude líbit i jeho přátelům, kteří samotnou televizi mnohdy ani neumí zapnout. Ale to, že jsme televizi měli a máme pouze jen jako projekční plochu pro domácí filmotéku nebo pro manželův úlet s hrací konzolí, to jsme věděli pouze my. Jen tak mimo mikrofon – mě se jeho pochybný nápad velmi líbil a líbí.

Do obýváku jsme umístili velkou a pohodlnou rohovou sedačku krémové barvy, která si pohrává s malými dekoračními polštářky. Tradiční konferenční stolek jsem nechtěla, proto jej zastupuje hnědá kožená taburetka. V případě potřeby se dá využít jako místo pro servírovací tác nebo jako podložka pod nohy. Velké okno s výhledem do krajiny dávalo velkou šanci skvělému nápadu. Paní Lipková na toto super místo umístila dvojici vzorovaných křesel s malým odkládacím stolkem.

Po obědě zde velmi ráda sedávám se svou tradiční kávou a pozoruji neustálý běh okolního světa. Navíc balkónovými dveřmi francouzského okna, které se tu zřejmě narodilo dávno před námi, se dá pohodlně vyjít přímo na terasu a do mé milované zahrady. Bez žádné sentimentality – právě zde a téměř pravidelně, ale vždy neočekávaně mě napadne ta manželova věta: ,, krajina místo obrazu“. Stojím ponořená do prostoru a nedokáži se dost vynadívat a nasytit tou krásou všude kolem. Je nádherné a magické, že každé takové zastavení nabízí v jakémkoliv okamžiku vždy jiné a nečekané zážitky. Někdy to je tak intenzivní, že jsem se sama sebe začala ptát – čím jsme si tak nádherné místo zasloužili. Okolí mi však nikdy nedá odpověď, takže mi zůstává čistá až dětská radost a klid v dospělém srdci.

Usmívám se, neboť mě právě napadla malá příhoda s koupelnou. Manžel ve vaně snad nikdy v životě nebyl, protože se zásadně pouze sprchuje – v létě raději venku studenou vodou z hadice. Když však uviděl hotovou koupelnu, letmo mě políbil a večer jsme oba skončili v napěněné vaně při romantickém světle svíček. Je také pravda, že to bylo poprvé a naposledy.

Zkrátka, koupelna se paní Lipkové mimořádně vydařila. Je stylově čistá, funkční a klasicky vyvážená. Vládne jí bílá s prvky koloniálního stylu, který je viditelný zejména na zvoleném typu vodovodních baterií. Dvojice umyvadel je na bílých dřevěných skříňkách pouze položená, takže svým keramickým tvarem a odráženým světlem přispívá k atmosféře prostoru. Stěny jsou obloženy dlaždicemi různých velikostí, přičemž se opět jedná o barvu slonoviny. Samozřejmě, že v koupelně máme nejen pohodlnou širokou vanu, ale rovněž prosklený sprchovací kout, což byl jeden z požadavků mého manžela.

Nyní se ve vyprávění o našem domě konečně dostávám i k mému maličkému světu – k nádherné zimní zahradě. Nikoho asi nepřekvapí, že patří k mým nejmilejším a k nejoblíbenějším místům – vždyť lásku ke květinám mi nic a nikdo nemůže vzít – ano, nedaleko od domu roste a pěkně prospívá půvabná zahrádka, ale na tento kousek přírody, který je dostupný po celý rok, nedám nikdy jakkoliv dopustit. Linie a formy mé zimní zahrady  jsou typicky venkovské, přičemž tento styl podtrhuje přírodní kamenná stěna, která rustikálnost a jednoduchost prostoru ještě znásobuje.

Trávím zde celé hodiny, často i dny. Relaxuji, pracuji, povídám si s květinami a do váz v našem domě občas připravím pestrou, takříkajíc domácí kytici. Nedávno jsem jednu takovou kytici připravila pro milého hosta – paní designérku Pavlínu Lipkovou. Sešli jsme se, aby se sama přesvědčila, jak všechno v našem interiéru dopadlo a také, aby posoudila detaily svých návrhů. Protože na posezení na terase již bylo dost chladno, posadili jsme se do křesel u francouzského okna – podzimní barvy se dají velmi těžko popsat, proto mě napadlo znovu použít slova svého manžela – krajina místo obrazu.

Nebylo již třeba vůbec nic dodávat. Harmonicky vyvážený interiér našeho domu, který nás obklopoval a podzimní půvab darů přírody tu skutečnou krásu již pouze násobil. Další slova byla naprosto zbytečná.